Ve školách se dětem zadávají úkoly přes emailovou korespondenci a vyžadují vyhledávání na internetu a čím dál častěji je dítě musí přinést napsané na počítači. Učitele nezajímá, že dítě počítač mít nemusí, jaksi s tím už nepočítají. Pracující lidé si také často nosí práci domů, byť ne zcela dobrovolně. Ale do emailu jim zprávy od zaměstnavatele a zákazníků chodí pořád, nehledě na pracovní dobu, dovolenou nebo víkend – a bohužel často vyžadují okamžitou reakci. Ne kvůli naléhavé podstatě věci, ale protože prostě chtějí.
Snadná dostupnost informací a rychlé spojení se tak stává prokletím. Jsme závislí na sledování zeleného puntíku, které značí, že jsme my, nebo náš společník online, že se můžeme spojit. Všechno chceme hned, protože to jde. Už ale nepřemýšlíme nad tím, že existuje i něco jiného než svět složený z jedniček a nul binárního kódu. Máme pocit, že možnost rychlého spojení nám dává právo psát každému kdykoliv se nám zachce a vyžadovat okamžitou odpověď. I když se nejedná o zlý úmysl.
Všichni se snaží modernizovat. Elektronická dokumentace, platba mobilem, kavárny bez zákusků, ale s Wi-Fi. Útočí to ze všech stran, ale o moc jednoduší to stejně není. Smlouva se totiž stejně musí podepsat ručně a odevzdat, výsledkem emailů a telefonátů bývá alespoň v polovině případů osobní schůzka a domácí úkol psaný na počítači si děti pořád musí vytisknout (a pak se dětem nadává, že neumí čitelně psát rukou). Výsledkem pak je zmatek. Něco je napsané na papíře, něco v počítači, na jednoduché úkony máme složitý software a ty složité musíme kvůli chybovosti systému dělat ručně.
Už nás nezajímá, jak se má náš soused, jestli už se jejich Tonda uzdravil a co se stalo s jejich kočkou, kterou jste dlouho neviděli. Zajímá nás, jestli u jejich ikonky na sociální síti uvidíme zelený puntík.
